Navigace

Obsah

Léta s paletou

Léta s paletouOnline prezentace obrazů a vzpomínek malíře Jaroslava Mokrého...

Datum konání: 8. 3. 2021 - 18. 4. 2021 začátek od 09:00

Místo konání: Regionální muzeum Mělník, nám. Míru 54

Typ akce: trhy, výstavy, veletrhy

Organizátor: Regionální muzeum Mělník

Doba trvání: 41.6 dní

Část výstavy obrazů krajináře a portrétisty Jaroslava Mokrého z Lysé nad Labem můžete shlédnout online...

Co říká autor o své tvorbě?

Moje touha malovat se objevila již v mých školních letech, ale doopravdy jsem začal malovat v šestnácti letech. V době kdy jsem byl v Písku na vojně, dověděl jsem se, že tam žije akademický  malíř F. R. Dragoun a že je to žák Maxe Švabinského. Vzal jsem několik svých kreseb a když jsem vypátral, kde bydlí, troufnul jsem si u něj zazvonit. Od té doby jsem se stal jeho žákem. Bylo to v r. 1975. Našel jsem v něm spřízněnou duši.

V letech  1978 - 1983 jsem večerně studoval Střední odbornou školu výtvarnou, tedy Hollarku. Bez studijního volna. Vyučil jsem se v Nymburce elektromechanikem a v této profesi jsem pracoval až do r. 1992. Odešel jsem z ČKD, udělal si malířské léto, ale zakrátko jsem si musel hledat jiné zaměstnání. Také jsem požádal v pražské Národní galerii o možnost udělat si několik kopií barokních obrazů Petra Brandla. Velice moc mi to pomohlo při práci na mých vlastních portrétech.

Pracovně jsem zakotvil u ČD. Považuji to za velmi důležité. Režijní výhody mi umožnily jezdit za krásami přírody nejen po Čechách, Slovensku, ale posledních dvacet let, jsem mohl malovat přímořskou krajinu, hlavně v Itálii. Maluji v plenéru.  Snad ještě jedna věc. Půl života jsem se v duchu zlobil na mého tátu, že mě nechal vyučit, namísto nějaké výtvarné školy. Druhou půlku života jsem rád. Mohu malovat co chci a jak chci. Tedy realisticky. V tom nalézám radost o kterou se s vámi mohu podělit.

Jaroslav Mokrý
jarda.m.malir@seznam.cz, tel. 725 750 025

 

Příběh k obrazu Apoštol Jan píše...

Jak jsem se potkal se stoletým. V r. 1995 jsem měl krátce po svatbě, když jsem se potkal s čilým staříkem, kterému bych ani náhodou nehádal, že se blíží ke stovce. Zeptal se mně: "A už jste se pohádali? " Já na to rozpačitě: "Jo." A on vesele: "Tak to vám to vydrží." A dodal: "Když jsem se naposledy ženil, to jsem byl ještě mladý, to mi bylo jenom pětadevadesát." Potkával jsem ho dalších sedm let a dvakrát jsem si ho namaloval. Ve sto dvou letech nesl nějaký balík z pošty. Byl zvyklý při průchodu domovními dveřmi obě křídla rozrazit a rychle projít. Jenže s tím balíkem to nestihnul. Ty těžké dveře ho zasáhly do hlavy. Navštívil jsem ho. Ležel v posteli, na půl těla ochrnutý, nemohl mluvit, jíst. Přinesl jsem mu mateří kašičku ze včelařského obchodu, přikývl na souhlas a trochu si ji vzal. Pomodlili jsme se a já si v duchu slíbil, že jestli se uzdraví tak toho Apoštola Jana namaluji!

Stalo se, že se o něm dověděl někdo vlivný a zařídil, aby ho přijali do vojenské nemocnice.  Provrtali mu lebku a tu sraženou krev vysáli. Byl po operaci, byl apatický. V jedenáct za ním přišla jeho manželka. Přinesla mu zbytek té mateří kašičky. Ta má vedlejší účinek. Vyvolá veliký hlad. Takže hned potom snědl netknutou vánočku od snídaně, chvíli potom oběd a když ho odpoledne navštívil jeden kluk co s ním hrával šachy, tak Alois Vocásek vyhrál.

Navštěvoval jsem ho u něj v bytě s kamarádem a jednou dívkou, co by andělem a postupně vytvářel obraz. Kdykoliv jeho paní přišla do obýváku, prohodila: "Už zase válčejí." Podařilo se nám pana Vocáska rozpovídat a jen mě mrzí, že jsme si to nenahráli. Slyšeli jsme z první ruky vyprávění o první světové válce, o zajetí, o životě v legiích a jejich cestě. Byl to totiž poslední živý Československý ruský legionář.

©Obrazy jsou chráněny autorským právem vyplývajícím ze zákona č. 121/2000 Sb. a jejich reprodukce, šíření či použití bez vědomí autora není možné!

 

 


Vytvořeno: 24. 2. 2021
Poslední aktualizace: 19. 3. 2021 09:58