Historie vysvědčení

Také vysvědčení mají svou historii

V nynějším poločase letošního, v mnohém mimořádného školního roku, můžeme si pro poučení a potěchu připomenut něco málo z historie „školních zpráv“. Na počátku jejich existence stojí zavedení doporučené (ještě nikoli povinné!) školní docházky v roce 1774. Zpočátku se však v rámci elementárního vzdělávání udílelo vysvědčení jediné, a to až na samém konci několikaleté docházky – průběžně o výsledcích vzdělávání informovaly jen tzv. školní zprávy. Podle Školního a vyučovacího řádu pro školy obecné z roku 1870 se tyto školní zprávy vydávaly žákům každé čtvrtletí. Propracovaný systém hodnotících zpráv, který se v podunajské monarchii vyvinul v poslední třetině 19. století a který bez velkých změn převzala republika, rozlišoval „vysvědčení propouštěcí“, „vysvědčení na odchodnou“ a pro ty, kdo přecházeli na střední školu, „vysvědčení frekventační“. Propouštěcí vysvědčení mohly dostat děti, které dovršily věk školou povinný a potřebné znalosti z náboženství, čtení, psaní a počítání. Tyto předměty byly klasifikovány, stejně tak bylo ohodnoceno i chování žáčka. Vysvědčení na odchodnou ze školy původně obdrželi žáci, kteří sice již dosáhli věku, kdy měli opustit školu, ale nenabyli ještě potřebných vědomostí a ani se to od nich nemohlo očekávat. Toto vysvědčení pak neobsahovalo žádnou klasifikaci.

Na exemplářích z muzejního archivu můžete kromě těchto vidět i dílčí školní zprávu (Výpis) a také jiné druhy vysvědčení, které se vyžadovaly při žádosti o místo (vysvědčení zachovalosti), nebo potvrzovaly absolvování zdokonalovacího kurzu. Díky povětšinou náročnější grafické úpravě, úhledným rukopisným doplňkům, vodoznakům nebo slepotiskovým razítkám jsou vysvědčení svébytnou podmnožinou úředních dokumentů.

Více k problematice vysvědčení naleznete v publikaci vydané Národním pedagogickým muzeem a knihovnou J. A. Komenského: Bartošová Jana – Fryč Jindřich, Vysvědčení jako součást dějin školství. Od 18. století po současnost, Praha 2011, s. 11–12.