České lidové svátky - online - SV. MARTIN

Na svatého Martina nejlepší je husina;

pohleď na hruď i na kosti, poznáš, jaká zima se přihostí.

Je-li kobylka (hrudní kost) martinské husy hnědá,

bude málo sněhu a na holo mrznout;

je-li však bílá, bude hodně sněhu.

Přijede Martin na bílém koni? Podle předpovědí asi těžko. Určitě se však splní jiná pranostika – Na sv. Martina kouřívá s z komína. Letos, vzhledem k pandemické krizi, strávíme tento svátek doma se svými nejbližšími, a tak se bude opravdu „kouřit z komína“ ve všech domácnostech. Ať už se pustíte do přípravy martinské husy a dalších martinských specialit doma sami, nebo využijete nabídku restauračních okének, zkusme si při popíjení mladého vína povídat třeba o tom, jak tento den slavili naši předkové.

Naše etnografka Naďa Vám připravila malou nápovědu:

Nejdříve něco málo k postavě sv. Martina.

Narodil se (316 nebo 317) v rodině setníka v římské provincii v Panonii. V patnácti letech vstoupil do jízdního pluku, který byl odvelen do Galie (dnešní Francie). Zde strávil největší část svého vojenského života. Podle legendy jednoho zimního večera u městské brány, když se vracel do tábora, spatřil prochladlého žebráka, prosícího o almužnu. Protože nic u sebe neměl, rozetnul mečem svůj plášť a polovinu mu daroval, aby se trochu ohřál. Následující noci se mu zdálo, že vidí Spasitele oděného do jím darované polovice pláště, jak říká: „Tímto rouchem mne přioděl Martin ještě nepokřtěný“. Záhy poté se dal Martin pokřtít a odešel z armády. Po krátkém působení v Poitiers se vrátil do svého rodiště s cílem bojovat proti pohanství. Odtud však musel uprchnout a odešel do Itálie, kde žil jako poustevník. Později se vrátil zpět do Galie, kde ho v roce 371 po smrti biskupa v Tours zvolili jeho následovníkem. Protože však věděli, že by se zdráhal poctu přijmout, přivedli ho do města lstí, požádali jej, aby přišel uzdravit nemocného. Biskupský úřad zastával po dobu třiceti let, při němž vykonal mnoho misijních cest, na té poslední v Candes 8. listopadu 397 zemřel. Slavnostní pohřeb se konal 11. listopadu v Tours (odtud datum jeho svátku).

A nyní sv. Martin v lidové tradici.

Sv. Martin býval velmi oblíbeným svátkem. Úroda byla sklizena a uložena, polní práce ukončeny a nastal čas odpočinku a zábavy. Do adventu zbývalo již jen několik dní, o to větší byl tedy důvod k pořádnému hodování. Masité martinské pokrmy byly totiž často posledním tučným jídlem před adventním postem.
O nevázanosti martinských zábav vypovídají písemné zprávy ze 17. a 18. století, ve kterých pojmenování „Martínek“, „martínkování“, „svěcení Martínka“ dostalo hanlivý nádech a stalo se synonymem pro nadměrnou konzumaci vína a jídla.

Svátek sv. Martina byl také tradičním datem, kdy čeleď končila sjednanou službu, dostávala mzdu a hledala si nového hospodáře, popřípadě prodlužovala o rok dohodu u hospodáře stávajícího. Konec služby čeleď vždy řádně oslavila. Slavení se však někdy hodně protáhlo, peníze docházely a do nové služby se nikomu příliš nechtělo, nehledě na to, že najít službu v této roční době muselo být velmi obtížné. Není proto divu, že se skupiny „Martínků“, propuštěných ze služby potloukaly krajinou a mnohdy se násilím domáhaly peněz, nezřídka docházelo i k loupežím a přepadením.
Na Martina se uzavíraly smlouvy s obecním pastýřem, ovčákem, ponocným a dalšími lidmi placenými obcí.

Ke svatomartinským hodům neodmyslitelně patří husí pečínka. Na „martinskou hus“ zvali své přátele a známé naši předkové již od 15. století. Proč zrovna tento pokrm je spojován se sv. Martinem? Snad nejjednodušším vysvětlením je konstatování faktu, že právě v této době byly husy náležitě vykrmené. Legendy však vypráví, že důvody k tomu, proč se bez pečené husy martinské veselí neobejde, jsou zcela jiné. Jedna z nich hovoří o tom, jak se Martin, zdráhající se přijmout biskupský úřad v Tours, ukryl do hejna hus, které jej však svým kejháním prozradily. Druhá legenda se zmiňuje o tom, že Martina štěbetající husy rušily při kázání a ten se na ně proto velmi zlobil. Na památku obou těchto legend pak se dostala husa na svatomartinský stůl.
K pečené husičce se popíjelo mladé víno, pocházející z podzimní sklizně, neboť právě na sv. Martina se slavnostně začínalo s výčepem nového vína.
Na tento svátek v žádné domácnosti nechybělo i další tradiční jídlo – svatomartinské rohlíky, známé též pod názvy rohy, svatomartinské podkovy, podkovy sv. Martina. Nejčastěji šlo o pečivo z kynutého těsta, ve tvaru zahnutého válečku. Dělaly se buď prázdné, nebo nadívané mákem, řidčeji tvarohem, švestkovými, hruškovými nebo jablkovými povidly. Starší literatura dává toto pečivo do souvislosti s obdarováním odcházejících čeledínů a děveček, kteří je dostávali jako výslužku na cestu. Proto se jim také někde říkalo vandrovnice.

Zatímco v teple domova se hodovalo, po vesnici chodili koledníci (děti a chudí) s martinskou koledou. V jedné takové koledě z 15. století je také nejstarší zmínka o martinské huse. Jako odměna koledníkům při jejich obchůzkách posloužil kousek masa, jablka, ořechy i výše zmíněné martinské rohlíky.

Za předobraz svatomartinských průvodů s lampiony jsou mnohdy považována procesí vesničanů, kteří v tomto čase odevzdávali robotní dávky své vrchnosti. Průvod vesničanů se vydával na zámek či do kláštera, který byl leckdy vzdálený a cesta tak trvala dlouho. Proto si na zpáteční cestě svítili hořícími pochodněmi.

A na závěr...Pustíte-li se do věštění podle husí kobylky, mějte na paměti původ vaší pečínky. Co na tom, že vyvěštíte počasí třeba pro Maďarsko, účelem je se v této těžké době pobavit.:-)