Navigace

Obsah

Historická expozice

Nahlédnutí do středověkého města
Měšťanský interiér přelomu 19. a 20. století
Etnografická expozice

Nahlédnutí do středověkého města

Historická expozice nabízí zejména nahlédnutí do středověkého města. Města u nás vznikala od 13. století. Nejprve si jejich význam uvědomil panovník, o něco později vznikají města poddanská, zakládaná světskými či církevními feudály. Srovnáme-li mapy měst a městeček z roku 1300 a 1500, uvidíme, jak bouřlivě jejich počet narostl. V místě dnešního okresu Mělník jich najdeme pět: Byšice, Chlumín, Mšeno, Kostelec nad Labem a bezesporu nejvýznamnější Mělník, královské věnné město, které vzniklo v prostoru původního slovanského hradiště, snad Pšova. Podobu města Mělníka v hradbách v 1. polovině 16. století zachycuje jeho model (autor: Václav Egner).

Mělnický evangeliář - 12. stoletíNejváženějšími stavbami města byly kostel a radnice. Kostel sloužil nejen duchovním potřebám, ale byl také shromaždištěm obce, místem, kde se vyhlašovaly politické události. Středověký člověk se zde dostal do ohromujícího prostředí, které bylo v prudkém kontrastu s místem, kde sám bydlel, zvláště pokud pocházel z nižších vrstev. Z vybavení kostela expozice představuje např. gotickou monstranci a faksimili Mělnického evangeliáře z 12. století (autor: akademický malíř David Frank), jehož originál je uložen ve Státním okresním archivu Mělník.

Města získávala od své vrchnosti řadu práv různého charakteru, v neposlední řadě i svolení vybudovat radnici, kde zasedala dvanáctičlenná rada konšelů v čele s purkmistrem. Své písemnosti opatřovala pečetí, jejíž námět mohl, ale nemusel být totožný se znakem města (v expozici jsou umístěny znaky města Mělníka a Kostelce nad Labem). Na radnici také zasedal soud, proto v ní byl žalář, někdy také mučírna. Dále se zde šenkovalo a v souvislosti s trhy tady byly vystaveny vzorové míry a váhy. Představu si uděláme díky kopii českého loktu, jenž je v originále umístěn spolu s vídeňským loktem u vchodu mělnické radnice.

Města byla střediskem řemesel a obchodu. Řemeslníci zakládali dle oborů cechy (někdy i spojené), které reprezentovaly cechovní truhlice, poháry, korouhve, vývěsní a pohřební štíty. To vše, byť v podobě mladší než středověké, expozice ukazuje.
Z obrovské řady řemesel, která se ve městech rozvíjela, jsou zde představeny cínařství, hrnčířství a kovářství, v jejichž rámci docházelo ke specializaci. A tak se zde objeví např.: zámky, klíče, zbraně (tesák, hroty kopí a šípů, halapartna, sekyra) ostruhy, džbány, konvice, kachle.

Měšťanský interiér přelomu 19. a 20. století

Měšťanský interiér přelomu 19. a 20. stoletíMěšťanský interiér přelomu 19. a 20. století je další částí expozice. Vybavení (mobiliář) této místnosti, ve které se skloubilo zařízení salonu, místa určeného výhradně pro návštěvy, a obývacího pokoje, kde se odehrával rodinný život, pochází především z pozůstalosti mělnického občana dr. Karla Uzla. Z ní je zde umístěn barokní intarzovaný sekretář, stůl se židlemi a pohovkou a skříňové podlahové hodiny. Interiér je dále doplněn psacím stolkem a typickou součástí měšťanských bytů - skleníkem, kde se uchovávaly památeční předměty a vystavovalo parádní sklo a porcelán. Zajímavým exponátem jsou secesní svatební šaty Marie Pražákové z Choroušek, ve kterých se vdávala v roce 1907. Celý interiér je "zabydlen" drobnými předměty denní potřeby.

Etnografická expozice

Venkovský interiér 2. poloviny 19. století
První část etnografické expozice tvoří interiér venkovské chalupy 2. poloviny 19. století. Vnitřní dispozice světnice je volena tak, aby pokud možno odpovídala tradiční dispozici udržované ve venkovském prostředí až do 19. století. Sám lidový nábytek prošel dlouhým vývojem. Některé kusy, především ty jednodušší, si vyráběli hospodáři sami, ostatní byly dílem tesařů a truhlářů. Od 18. století se typickým a nejrozšířenějším zdobením nábytku stalo malování.

Na čestném místě pod okny stojí stůl, okolo kterého se odehrával rodinný život. Lavice u stolu sloužily dvojímu účelu - jednak k sezení, jednak ke spaní mladších členů rodiny. Ecce homoŽidle, vývojově mladší než lavice, byla původně čestným místem pro hospodáře a vzácné návštěvy. Nedílnou součástí interiéru je i postel, rozebírací, s jedním vyšším čelem. Truhla patří k vývojově nejstarším kusům nábytku, sloužila k ukládání oděvů, šperků a knih i jako sedací nábytek. Misník k uložení nádobí a uskladnění potravin patří k mladšímu vývojovému typu - s dvěma plnými skříňkami a volným prostorem uprostřed. Na závěsnou polici, která neplnila jen funkci praktickou, se ukládaly talíře, džbánky, ale i parádnější kusy nádobí, jež místnost zdobily.
Interiér je doplněn obvyklou výzdobou 19. století - podmalbami na skle s církevními motivy: Svatá rodina se sv. Janem a Maří Magdalenou, Kristus a Panna Marie. Jako ukázka osvětlení světnice jsou v interiéru instalovány různé typy svítidel: držák na louče, držák na "sloupky", svícny.

Všední den obyvatel venkova
Druhá část etnografické expozice je věnována všednímu životu na venkově v 19. a na počátku 20. století.Všední den vesnice byl podřízen jednak vegetačnímu cyklu přírody, jednak po celé generace zažitým zvykům a biorytmům. Muži - hospodáři náležela starost o polní hospodářství, chlévy, stáje a hospodářská zvířata, v zimním období pak oprava a výroba nářadí. Tyto činnosti dokumentují exponáty v této části: rádlo, kosa hrabice, sedlářská stolice, nástroje na opracování dřeva.

Všední den obyvatel venkovaŽenská práce byla více podřízena dennímu biorytmu. Starostí ženy byla péče o děti, domácnost, drůbež, zelinářskou zahradu, téměř výlučně ženskou záležitostí byla péče o len. Pravidelnou činností ženy bylo pečení chleba. V expozici je prezentováno díží s kopistí a ošatkou, na které bochníky kynuly. Stloukání másla a výroba tvarohu je dokumentována máselnicí tlučkou, formičkou na máslo či žebříčkovým lisem na tvaroh. Mezi předměty charakterizující zpracování lnu patří např. mědlice, motovidlo, vochle.
Ač si většinu potřebných věcí pro domácnost vyráběli hospodáři sami, přesto se ani zde neobešli bez specializovaných profesí. Typickým příkladem jsou kováři, kteří byli v zemědělském prostředí velmi potřební. Kovali koně, opravovali a vyráběli nářadí, kuchyňské potřeby a v neposlední řadě sloužili jako zvěrolékaři a ranhojiči, což dokumentuje vystavené zubolékařské náčiní z 19. století ze Šemanovic. To spolu s kovářským nářadím a ukázkami kovářské práce tvoří součást etnografické expozice.